Poslední dny ve Winthropu a hurá na cestu

Zdravím všechny čtenáře!

Toto bude poslední článek, který píšu z malého a útulného Winthropu. Ty dva a půl měsíce, které jsme tady strávili, uběhly až neuvěřitelně rychle, a v době, kdy píšu tento článek, nám už zbývají pouze poslední dvě pracovní směny. Stihli jsme ale skoro vše, co jsme tady chtěli vidět a zažít, a tak je na čase se vrhnout na poznávání dalších částí USA.

Minulý pracovní týden naštěstí proběhl bez větších problémů a stresových situací. S Hankou se v pracovních dnech docela míjíme, protože dostala zavírací směny na zmrzlině a v pátek, sobotu a neděli se tak vrací domů až kolem desáté hodiny večerní, kdy já už pro změnu chodím spát. Těšili jsme se tak alespoň na to, že se ve volných dnech užijeme víc navzájem. V pondělí jsme vyrazili kolem oběda do Twispu, kde jsme se v Cinnamon Twisp Bakery setkali s částí rodiny Kominak (Leahou a třemi dětmi). Této rodině vděčíme za velmi milé přivítání ve Státech a budeme na ně asi dlouho vzpomínat. Příští rok mají v plánu cestovat do Evropy, tak se s nimi třeba nevidíme naposledy. Po asi hodinu a půl dlouhém posezení jsme ještě skočili na nákup a následně jsme se na mé přání vydali domů autobusem. Vždycky jsme tady totiž stopovali a já se chtěl místním pidi autobuskem aspoň jednou svézt, než odsud definitivně odjedeme.

Po příjezdu z Twispu jsme zvládli v Sheri’s zpracovat dýška za období pátek-neděle a navečer jsme ještě s Erin, Klisem, Liamem a Bay vyrazili do domu Erininých rodičů dělat lasagne. Bohužel jsme dojeli už dost pozdě, a tak jsme z důvodu dlouhého času přípravy lasagní nakonec zvolili špagety s mletým masem a omáčkou. Všichni se dosyta najedli a taky jsme stihli probrat spoustu témat s rodiči od Erin. Její tatínek je hrozně zajímavý chlap, má bohužel rakovinu, ale i tak stíhá rozšiřovat dům, starat se o okolní pozemek, nebo například připravovat domácí kombuchu, náš místní oblíbený nápoj vznikající fermentací zeleného čaje. Kombuchu od pana Freye bych si koupil hned, bohužel jsme ale mohli dostat jen malý lok na ochutnání.

Naším posledním volným dnem ve Winthropu bylo úterý. V nejzazší možný termín jsme se vydali na nedaleké discgolfové hřiště, na kterém jsem si chtěl od našeho příjezdu zahrát. Poslední část cesty k hřišti sice vedla do prudkého kopce, který na našem jednopřevodovém kole šel vyjet jen horko těžko, ale to nás neodradilo. Odměna za náš výkon bohužel nebyla valná. První dvě jamky hřiště vedly v podstatě po krásně střižené golfové fairwayi, zbylých sedm jsme však byli nuceni odházet ve vysoké trávě a patloší plném bodláků, starého železného odpadu a podobně. Po jednom z mých hodů jsme disk hledali dobrých 20 minut a oba jsme si stihli dost sedřít nohy. Nakonec jsme zjistili, že jsme vlastně ani směrem, který jsem disk hodil, neměli hrát. Jelikož jsme za hru navíc museli zaplatit poplatek 10 $, nakonec jsem byl z discgolfového dopoledne spíše zklamaný. Nicméně by mi asi bylo líto, že jsem celé prázdniny měl hřiště (byť špatné) tak blízko a nebyl jsem si zahrát.

Po návratu domů jsme zašli do Rocking Horse na pravděpodobně poslední Blue Star espresso a něco k snědku a následně jsme se ještě naposledy vydali do obchůdků ve Winthropu. Celé léto jsem se koukal po plyšákovi, kterého bychom si mohli odvézt a přidat si ho do sbírky a Hanča nám nakonec v místní knihovně vybrala malého Bigfoota (Yetiho), který dostal jméno Chewy (čti čůvy). Už jsem si ho taky docela oblíbil, a myslím že vedle čínského psa Xianga a norského soba Markuse se mu u nás na poličce bude líbit. Při plánovaném roadtripu určitě půjde za zadní sklo a bude strašit auta jedoucí za náma, ať se na nás nelepí. Z knihovny jsme se ještě vydali do místního outdoorového obchůdku a narazil jsem na tak hezkou lehkou nepromokavou bundu v 50% slevě, že jsem nakonec neodolal. Tati, dobrá zpráva, tvoji bundu ti vezu zpátky a už si ji nebudu muset znovu půjčovat, už mám svoji. 😊

Utrácení peněz je tady strašně jednoduché, protože všechny průmyslově vyráběné věci (elektronika, oblečení apod.) stojí stejně nebo ještě méně než u nás, zároveň ale vyděláváme 3–4x více, a tak nám všechno přijde strašně dostupné. Proto jsem si taky v neděli objednal iPhone 8, který mi ve čtvrtek přišel. Bohužel s ním budu mít ještě nějakou dodatečnou práci, protože mu nefunguje zaostřování na foťáku, takže s ním budu muset v San Franciscu skočit do nějakého Apple Storu, a pokud mi nepomůžou, asi ho vrátím. Docela by mě to ale mrzelo, protože mimo ten foťák to vypadá, že bychom si spolu mohli rozumět.

Poslední dny ve Winthropu máme rušné, protože v pondělí 2. září je v USA státní svátek, tzv. Labor Day (svátek práce). Hned 3. září pak začíná škola, což znamená, že tento prodloužený víkend je posledním na dlouhou dobu, kdy mají Američané volno. Na návštěvnosti Sheri’s to tak jde hodně poznat. Celý týden byl ve znamení příprav na víkend, máme dost velké zásoby snad úplně všeho a musíme doufat, že to bude stačit. Článek píšu po sobotní směně a zatím to vypadá docela slibně. Nicméně to pořád znamená, že posledních šest dnů ve Winthropu jsme v práci každý den 10 hodin (středa-pondělí) a hned v úterý ráno odjíždíme na letiště do Wenatchee, ze kterého nám ve 12:05 odlétá letadlo do Seattlu a následně do San Francisca. Abychom dostali všechna dýška, která nám náleží, tak nyní navíc po každé své směně ještě zůstávám v Sheri’s a dělám dýška za předchozí den a každý den jsem tak v práci víc než 11 hodin. Poslední krabici pak zpracuju v úterý v 6:30 ráno a kolem 8:00 pravděpodobně definitivně odfrčíme vstříc našemu americkému road tripu.

Ve Winthropu se nám moc líbilo a doufám, že se sem ještě někdy vrátíme, byť už asi jen jako turisti. 😊

František & Hanka

PS: Už jsme chytili do pastí tři myši a vypadá to, že zdaleka nebudou poslední… Ještě že už jedeme.