Zdravíme do Česka i všude jinam, kde čtete naše články!
Když jsme se naposledy ozývali, byl před námi třídenní výlet do Seattlu, tento článek tedy bude hlavně o něm. Seattle jsme si totiž maximálně užili a poznali jsme aspoň chvíli Ameriku z trochu jiné strany, než ji známe z Winthropu.
Původní plán vyrazit na zhruba čtyřhodinovou cestu v pondělí kolem osmi se začal bortit už na začátku, protože v 7:56 mi Erin napsala, že se jí nepovedlo vstát a probudila se až teď. S Hančou jsme tedy ještě hodinu poseděli na zadku, pětkrát jsme zkontrolovali, že máme vše, co potřebujeme, a zhruba o půl desáté jsme se po zastávce v Sheri’s konečně začali blížit našemu cíli. Cesta ubíhala celkem v pohodě, po cestě jsme mrkli na vyhlídky na Washington Pass a taky na Diablo Lake a zhruba ve 14:00 jsme zastavili na oběd a krátké nakupování v Seattle Premium Outlets, nákupním centru chytře umístěném venku (je to taková vesnička tvořená pouze obchody budovami s obchody). Utratili jsme první dolary za oblečení a oběd a pokračovali jsme dále směrem k Seattlu. Do města jsme nakonec dorazili zhruba v 16:30.
Musím teď krátce popsat, jak vlastně Seattle jako takový funguje. Ve skutečnosti totiž Seattle samotný není zase tak velký, ale je obklopen dalšími městy, která se nejmenují Seattle, ale jsou s ním spojená a tvoří tak aglomeraci. Všechny významné budovy se nachází v centru, zvaném také central business district nebo jednoduše downtown. Většina stálých obyvatel ale bydlí ve městech, která se jmenují například Bellevue, Kirkland, nebo Kenmore, ve kterém jsme spali my. Celá aglomerace se pak nazývá podle své nejvýznamnější části, tedy v tomto případě Seattle. Všechny čtvrti jsou v podstatě propojené bez viditelné hranice a proudí mezi nimi denně pravděpodobně statisíce lidí po pěti a víceproudých dálnicích.
Po příjezdu jsme potkali maminku od Erin a taky jejího přítele Johna, který poslední čtyři roky pracoval v Sheri’s, ale letos se rozhodl zůstat přes léto v Seattlu. Všichni společně jsme zamířili ke Green Lake, což je jezero nedaleko od centra. Chvíli nám sice trvalo prokousat se provozem, ale nakonec jsme zhruba kolem šesti mohli skočit do relativně teplé vody. Po osvěžení jsme si na přilehlém travnatém plácku postavili volejbalové hřiště (maminka od Erin s sebou v autě neustále vozí síť a popruh, ze kterého se dají udělat čáry), zlanařili jsme ke hře ještě jeden pár, který seděl nedaleko a vypadal volejbaluchtivě, a další zhruba hodinu a půl jsme hráli beach. Nám s Hančou po několika setech vyhladovělo, a tak jsme se rozhodli ukojit náš hlad burgerem v nedalekém podniku (burgery a pizzu prodávají na každém kroku). Zhruba o půl deváté jsme sbalili hřiště a vyrazili jsme ještě na projížďku autem centrem města. Slunce zrovna zapadalo a ozařovalo všechny mrakodrapy a naskytly se nám tak opravdu krásné výhledy na panorama Seattlu. Nějakou dobu nám pak ještě trvalo dojet k tetě od Erin, u které jsme mohli nocovat. I když spaní na první pohled nebylo nijak luxusní (spali jsme ve sklepě na karimatkách asi pět metrů od dvou příbytků s kuřaty), další ráno jsme zhodnotili podmínky ke spánku jako lepší, než máme v domě ve Winthropu. Tolik asi ke kvalitě našeho ubytování.
V úterý ráno jsme s maminkou od Erin (budu o ní dál psát jako o Kim) vyrazili do centra Seattlu. Kim nás vyhodila zhruba o půl deváté nedaleko Space Needle, pravděpodobně nejslavnější budovy Seattlu, kde jsme měli na 9:15 domluvenou prohlídku. Bohužel, co čert nechtěl, Seattle po ránu pokrývala opravdu hustá mlha. My, nedbaje varování pikolíka, že nahoře není žádná viditelnost, jsme ve zmíněný čas vyjeli do výšky 158 m a zjistili jsme, že… nevidíme opravdu vůbec nic. Nešlo vidět ani patu budovy. Zklamaní jsme si dali aspoň čaj a sušenku v baru a přemítali jsme, co dál. Obhlídli jsme všechny atrakce a interaktivní vychytávky, které na Space Needle jsou, a po zhruba hodinovém pobytu nahoře jsme se nakonec rozhodli čekat, až se mraky zvednou. Dočkali jsme se kolem 11:15 tak napůl, už se nám ale nechtělo čekat déle, takže jsme se smířili s tím, co vidíme, a konečně jsme Space Needle opustili. Jak si asi umíte představit, pět minut poté, co jsme sjeli dolů, se vyčasilo definitivně, a tak máme aspoň fotky budovy ze země s modrou oblohou nad ní. Taky dobrý ne?
Od Space Needle jsme pokračovali pěšky k pobřeží, podél kterého jsme se vydali blíže k centru a tím pádem i mrakodrapům a našim dalším cílům. Prvním z nich byl oběd na Pier 54, kde podle průvodců má každý turista ochutnat Ivar’s Fish and Chips. Dali jsme si pět kousků čerstvé tresky s hranolkama a rozhodně jsme neprohloupili. Po jídle jsme se vydali na Pike Place Market, starobylý trh v samém srdci Seattlu. Trh je známý především obchodem s čerstvými rybami a nachází se na něm také prodejci čerstvé zeleniny a nádherných květin. Všude kolem nás chodily spokojené turistky s kyticemi v ruce a mně bylo moc líto, že jsem Haničce nemohl žádné koupit, protože jsme je neměli kam dát a pravděpodobně by nepřežily déle, než jeden den.
Hned pod Pike Place se nachází také Gum Wall, pravděpodobně nejnechutnější atrakce, kterou jsem kdy viděl. Gum Wall je v podstatě stěna polepená žvýkačkami v délce asi 10 metrů po obou stranách. Na fotkách to asi nebude vypadat tak špatně, ale smrad smíšený se žvýkačkami všude kam se podíváte je opravdu výživný.
Naším dalším cílem byla socha místního rodáka Jimiho Hendrixe ve čtvrti Capitol Hill nedaleko od centra, ke které Hanča prostě musela zavítat. Tímto zdravím Hančina bratra Jimmyho, který po tomto slavném kytaristovi dostal přezdívku. Od sochy jsme zamířili na rychlou večeři v jedné z místních pizzerií a následně na vyhlídku z Columbia Tower, čtvrté nejvyšší budovy na západním pobřeží USA. Z výšky 275 metrů se nám konečně nabídnul výhled na vše, co jsme chtěli vidět, včetně Mt. Rainier, sopky, která se nad Seattlem relativně nepřirozeně tyčí. Na Columbia Tower jsme nakonec strávili jeden z nejkrásnějších společných večerů od té doby, co jsme s Hančou spolu. Sledujíce západ slunce nad Seattlem jsme si totiž mohli zahrát naši oblíbenou deskovku Ticket to Ride, kterou nahoře půjčovali. Koupili jsme si k tomu ještě dvě deci našeho oblíbeného rulandského šedého a bylo nám opravdu skvěle. Dopracovali jsme to dokonce tak daleko, že místo výhledu z mrakodrapu si návštěvníci fotili nás. V půl desáté jsme pak sedli do jednoho z posledních autobusů a dojeli jsme zpět k tetě od Erin, kde jsme opět přespali ve sklepě za pípání kuřátek.
Na středu už nám zůstala pouze poslední atrakce, kterou jsme chtěli vidět, a tou byla socha trolla pod jedním z dálničních mostů. Zbývající asi čtyři hodiny, které jsme měli, jsme strávili nakupováním v jednom z nákupních center. Z věcí, o jejichž koupi jsme uvažovali, jsme si ale nakonec nepořídili vůbec nic, protože iPhone byl v Apple Store zbytečně drahý, a oblečení nám buď nepadlo do oka, nebo na tělo. Zhruba ve tři odpoledne jsme konečně vyrazili na cestu zpět do Winthropu. Přejezd nám nakonec zabral asi čtyři a půl hodiny. Erin, která řídila, jsme po dojezdu pozvali na večeři, aby nemusela ještě sama vařit, a relativně brzo jsme ulehli do postele, abychom si v rámci možností odpočinuli před čtyřmi pracovními dny, které byly před námi.
V době psaní tohoto článku už máme tři za sebou a jeden ještě před sebou. Práce nám utíká a už nám tady vlastně zbývá pouze několik týdnů. Příští týden nás zase čekají dva společné dny volna, ve kterých se nám snad povede vyrazit ještě do posledních destinací, které jsme chtěli navštívit. Užívejte sluníčka a léta a budeme moc rádi, když se nám někdy ozvete. 😊
Na víc fotek ze Seattlu mrkněte do fotogalerie, doporučuju!
František & Hanča
Zdravíme a moc děkujeme za zajímavé vyprávění a ještě hezčí obrázky. Už se těším na Las Vegas. Jak je vidět tak se dá dost destinací navštívit, stačí si vybrat. Když vidím ty obří porce jídla, tak bych tam asi dlouho nežil. To se nedá normálně sníst. Akorát, že bez auta tam jsi nahranej. Budete mít na co vzpomínat. U nás se nic nového neděje, pořád dokola zahrada, zavařování, chození po doktorech. Jo, dozvěděli jsme se, že Mirek z Chrudimi má taky rakovinu tlustého střeva,už má po operaci a má udělaný vývod, léčí ho práškama a buď se to podaří, nebo mu vývod zůstane. Ještě že nemusel zůstat v nemocnici. Pokračování za chvíli
Takže pokračuji. Květa se bavila s Eliškou asi půl hodiny, hlavně o Mirkovi, o Olině neví vůbec nic, nám se taky neozývá,kdo chce kam. Tak nám konečně začala Premier liga, ovšem Arsenal první zápas nic moc, ostatní zápasy byly dobré. Opava už se taky posunuje v tabulce dolů,bude to ještě šichta. O Plíškové nemá cenu se ani bavit, ta světová jednička nikdy nebude. Jo, začal se mi ozývat otrava Avast, že mi platí ochrana ještě sedm dní a že si ji mám obnovit. Podle mě to ještě nejsou 2 roky, já ji stejně prodlužovat nechci, ani nevím jak bych to udělal, takže je budu ignorovat. Co si o tom myslíš? Stačí krátký email. Dík. Takže ještě jednou dík a těšíme se na další přísun. Babička s dědou.