Pracujeme a výletujeme

Zdravíme do Česka i všude jinam, kde se právě nacházíte! Téměř uplynul další týden a já mám tak zase chvíli času, abych vám všem přiblížil, jak se máme.

Od posledního příspěvku se toho stalo zase docela dost. Ve čtvrtek jsme se znovu vydali do Wenatchee, abychom získali naše Social Security Number. Tentokrát nás vezla jedna ze zaměstnankyň naší cukrárny, Tarrie. Tarrie je nejstarším zaměstnancem cukrárny (má 38 let, ale podle mě vypadá tak na 55), hodně mluví a je to takový zvláštní člověk. Po cestě do města nám ještě ukázala svou farmu, kde žije se svým manželem a čtyřmi dětmi. Na farmě jsou dva psi, králík, kozy, asi sto kuřat a já nevím, co ještě. Před budovou stojí asi 15 aut, z nichž jsou pojízdné zhruba čtyři, zbytek jsou vraky, které si prý přivezl syn a bude je opravovat. Údajně ale vždycky, než opraví jedno auto, tak přiveze už polorozpadlé další, takže nefunkční auta se pořád kupí a funkční nějak nepřibývají. Jedním z pojízdných aut jsme tedy jeli do Wenatchee.

Ještě jsem se nezmínil o tom, jací jsou Američané bordeláři. Jde to vidět na některých zahradách, v domech i v autech. Tarrieino auto ale zatím bylo vrcholem. Textil visící ze stropu, na zemi zbytky sprchového gelu, bota, obrovské fleky na sedačkách, roztrhané potahy, neidentifikovatelné předměty v kufru a plíseň na polovině podlahy… Fuj. Většina Amíků má v autech poházené oblečení, kelímky od pití a tak, ale tohle bylo opravdu moc.

Nicméně, hlavní úkol dne se nám podařilo splnit, na druhý pokus jsme totiž konečně uspěli s žádostí o Social Security Number. Pohovor s úředníkem se vlastně ani nekonal, jen si od nás vyžádal všechny dokumenty a potvrzení a pak nám oznámil, že číslo dostaneme zhruba za dva týdny. Tarrie nám pak umožnila si zajít na oběd a my s Hančou jsme si vybrali restauraci Red Robin, americký řetězec, kde dělají především burgery. Protože já už jsem předtím jedl a Hanča měla strach z velikosti burgeru, rozhodli jsme se objednat si ten největší burger z nabídky s tím, že si jej rozdělíme napůl. Dobře jsme udělali, akorát jsme se najedli, burger byl výborný a my spokojení, že jsme poznali další kousek ze skládačky jménem USA (Luci, díky moc za tip!).

Pátek pro nás oba znamenal návrat do pracovního procesu. Turistická sezóna se utěšeně rozbíhá a práce nám stále přibývá. Hanka pokračuje na zmrzlině a já zatím na stánku s espressem. Každým dalším dnem se učím víc a víc a v době psaní tohoto článku (úterý) už si vlastně troufám říct, že umím téměř vše, co umět mám. Občas mi akorát asi některé věci trochu déle trvají. Doneslo se ke mně ale, že i tak s mou prací nepanuje přílišné uspokojení, takže budu možná přesunut zpět na zmrzlinu. Příliš velkou radost z toho nemám, protože espresso mě baví a rád bych tam pracoval i dál. Tak uvidíme, co se bude dít. Hanča je za zmrzlinovým pultem už jako doma a začíná jí i růst sval na pravé ruce, kterou nabírá kopečky. Myslím, že na konci prázdnin bude moci vypovědět členství v olomoucké posilovně, protože už žádné cvičení nebude potřebovat. Bohužel, směny se nám zatím s Hančou příliš nepotkávají a jediný den, který máme zatím volno společně, je úterý. Neděli a pondělí tak většinou Hanička tráví uklízením, cvičením, případně nějakým krátkým výletem, zatímco já jsem celý den v kavárně.

V pondělí večer naplánovala Erin, jedna z manažerek cukrárny, táborák u domu jejích rodičů. Dům se nachází úplně uprostřed lesa, v okolí minimálně půl kilometru není nic jiného. Zástavba je tady na evropský vkus strašně rozvolněná a roztříštěná, každý zde má svoje království a domy se nachází od měst místy docela velký kus. K většině z nich, včetně domu Erininých rodičů, vede různě rozbitá šotolinová cesta, na níž je opravdu dobré mít terénní auto (mimochodem taky proto má tolik Američanů ty obrovské auta). V zimě se pak dopravují na lyžích, případně s řetězy. Musí to být ale opravdu zábava, protože tu prý často leží i přes metr sněhu. Navíc pokud se k domu přibližujete menším autem, což byl i náš případ, je cesta místy strastiplná i teď v létě. Nás na akci vezla Kristen svým městským osobním autem (jak ho sama nazvala) a i když auto po cestě viditelně trpělo, nakonec nás na místo dovezlo.

Původní plán byl takový, že po příjezdu na místo vyběhneme na kopec za domem, odkud měl být vidět krásný západ slunce. Program ale dostal menší trhlinu už ve Winthropu, protože obchůdek se zavíral později než měl a za západu slunce jsme z něj víceméně teprve odjížděli. Za již notného šera nás tak na kopec vyběhlo jen několik, neviděli jsme téměř nic a rychle jsme zase utíkali dolů, abychom nemuseli prudký kopec scházet ve tmě. U táboráku jsme pak zůstali pouze krátce, protože Kristen, která nás vezla, byla po několika dlouhých směnách v práci hodně unavená a toužila odjet dříve. Nicméně jsme se ráno dozvěděli, že ostatní odjížděli až ve tři ráno a tak jsme nakonec byli docela rádi, že jsme jeli brzo, protože ve tři ráno bych už asi taky nebyl zrovna fresh. Bohužel jsme tady závislí na lidech s autem a pokud chce řidič zůstat déle, nezbývá, než zůstat taky.

V úterý konečně došlo na náš jediný společný den volna. S několika kamarády z obchodu, kteří měli také volno, jsme naplánovali výlet na Diablo Lake, což je průzračné jezero v národním parku Severní Kaskády asi hodinu cesty autem z Winthropu. Původní plán vyjet kolem oběda bohužel úplně nevyšel (Amíci se s časem moc neštvou, mají ho spoustu) a tak jsme k jezeru dorazili až kolem čtvrt na pět. I přesto, že počasí nebylo nic moc, byl výlet skvělý. Teplota u jezera mohla být kolem 16°C, teplota vody byla možná ještě nižší. Liam ale vzal s sebou dva kajaky, takže jsme mohli brázdit jezero na kajacích a užívat si výhledů přímo z hladiny. Liam i Bay (jsou brácha a sestra) pak dostáli své pověsti největších bláznů z obchodu a do ledového jezera skočili z mostu, Liam dokonce salto vzad. Skok mohl být tak šest metrů vysoko a upřímně, i když studená voda mi zas tak nevadí, k tomuhle by mě teda nikdo nedonutil. 😀

Dnes je středa a já mám před sebou ještě dva dny volna. Doufáme, že každý další týden dostaneme aspoň jeden společný den volna a budeme tak moci podnikat podobné výlety, jako byl ten včerejší. Počasí je tu zatím v podstatě ideální, na dalších minimálně pět dnů hlásí teploty kolem 20-25°C a hlavně pouze slabý vítr. Všechny moc zdravíme, přežijte vedra v Česku a když budete mít chuť, ozvěte se nám, jak se máte. 🙂

Fotky přibývají, koukněte hlavně na ty z výletu na Diablo Lake. Odkaz zde.

Kdyby někdo chtěl dostávat email vždy, když napíšu další článek, hoďte mi mail kamkoliv chcete, přidám vás. 🙂

PS: Vítr není špatný jen v tom, že snižuje pocitovou teplotu, ale znepříjemňuje život i v práci. Často se mi třeba stává, že si nachystám papírový tácek na hot dog, ale než stihnu ze sáčku vzít housku a na tácek ji dát, vítr mi ho odnese.

PPS: Včera po cestě jsme konečně navštívili obchod, kde mají dobré pečivo, konkrétně výborné slané bagety. Bohužel, obchod je v Mazamě, asi 20 km od Winthropu. Tak jsme alespoň instruovali kamarády a budeme doufat, že nám ze svých cest snad čas od času dobrou bagetu přivezou. Kvalitu ostatního pečiva, které se tady dá koupit, asi nejlépe vystihnul Adam Weicht před dvěma roky, když ho označil za dobré leda tak jako houbu na umývání auta. Nemůžu než souhlasit.