Ahoj všichni!
Tak se zase po delší době ozýváme z našeho útočiště v malebném Winthropu. Od posledního vyprávění se nám program docela zahustil a v následujících dnech to nebude jiné, proto byla prodleva mezi posledním a tímto článkem delší, než bych sám chtěl. Snad vám to tedy vynahradím povídáním, které právě máte před sebou.
Minulé pondělí jsme měli s Hančou společné volno, které se nám podařilo využít opravdu dobře. Po všelijakých pokusech založit si konto u různých bank jsme nakonec dospěli k řešení, kterým bylo otevření účtu osobně na jedné z poboček banky Wells Fargo. Nejbližší pobočka se odsud nachází asi 80 km a původně jsme plánovali k ní vyrazit stopem. Nakonec se ale všechno povedlo zorganizovat ještě lépe. Naše kolegyně Erin totiž ten den slavila narozeniny v Chelanu, kde je pobočka také. Domluvili jsme se proto s dalšími kamarády, kteří na oslavu vyráželi, a ti nás svezli do Chelanu autem a vyhodili nás přímo před pobočkou. Bystrým z vás název Chelan již něco říká, a máte pravdu, je to stejné turistické městečko, ve kterém jsem již strávil jeden volný den a kde jsme se také byli dívat na ohňostroj 4. července.
V pobočce se nás ujala velmi milá paní (spíš slečna, pravděpodobně byla jen o pár let starší než my). Byla moc hodná, nesnažila se nás zlanařit na žádné šílené služby a nabídla nám super účet, jehož vedení je zadarmo a máme ho společný, nemuseli jsme si tak zakládat každý svůj. Dneska nám k němu došly debetní karty, takže už konečně můžeme manipulovat se svými penězi. Já mám kartu s obrázkem hor a Hanča má na kartě srnečku. 😊 Skvělé na účtu je také to, že nám povoluje takzvaný mobilní vklad, takže až dostaneme výplatu, stačí nám vyfotit náš šek v aplikaci a peníze se nám připíšou na účet. Celé zařízení nakonec trvalo asi hodinu a půl, ale banku jsme opouštěli s velmi příjemným pocitem. Vzpomněl jsem si u toho na svého kamaráda Lukyho, kterého si úplně skvěle umím představit, jak dělá stejnou práci a jak lidé ze schůzky s ním odcházejí stejně šťastní, jako jsme byli my.
Po vyřízení nezbytností jsme se prošli Chelanem a na pláži jsme objevili naše kamarády, kteří pomalu začínali slavit. Jelikož bylo ten den hodně přes 30 °C, s radostí jsme skočili do vody v jezeru Lake Chelan, která měla úplně ideální teplotu na osvěžení. Po asi hodině cachtání jsme se přesunuli na večeři do restaurace Campbell’s na břehu jezera. Byla to pro nás první „lepší“ večeře v USA, nepočítám-li oběd v Red Robin již před notnou dobou. Protože se ale ceny jídel šplhaly často i nad 30 $, oba jsme si s Hančou dali Bacon Burger, který nestál takovou dardu. Burger byl obrovský a moc dobrý, lepší jsem tady asi ještě neměl. Hranolky jsem ani neuměl sníst, dal jsem si jich jen pár a zbytek mi číšník odnesl. Véču jsme zapili pivem, resp. dvěma dcl místní Rulandy šedé a zhruba kolem devíti hodin večer jsme vyrazili domů. Ostatní zůstávali na párty v hotelu, nám se ale nechtělo platit více než 100 $ za noc a pokoj, takže jsme se radši nechali svézt zpět do našeho skromného bydlení ve Winthropu.
V úterý jsme se původně měli vydat na výlet do Severních Kaskád s lidmi z oslavy, ale ti nakonec nebyli schopní sednout do auta a přijet, takže jsme víceméně strávili odpočinkové odpoledne ve Winthropu. Zašli jsme si na kafe do Rocking Horse Bakery, znovu si zahrát minigolf, pomohli jsme zpracovat dýška a taky jsme se podívali do některých obchodů ve Winthropu.
I když náš původní plán nevyšel, nakonec to nevadilo, protože odpočinkových dnů zas tolik nemáme. Já jsem ve středu zase nastoupil do práce a pracoval jsem až do soboty, Hanička ve stejném režimu absolvovala období čtvrtek-neděle. Práce na espressu pro nás byla relativně složitá, protože jsme stále mohli používat pouze jednu páku na kávovaru. Při rušnějších chvílích se tak čekání na drink docela protahovalo, nicméně hosté naštěstí byli shovívaví. Potkal jsem také Československé emigranty ze Žiliny, se kterými se mi podařilo i prohodit pár slov česky, abych naši mateřštinu taky úplně nezapomněl. Nedělní dopoledne jsem strávil povídáním s rodinou, vařením a následně také spánkem. Nějak na mě dolehla únava z práce i vedra a odpoledne jsem místo běhání na dvě hodiny vytuhnul, což se mi zas tak často nestává. Odpočinek ale prostě byl potřeba.
V pondělí došlo na okamžik, na který jsme tady čekali od našeho příjezdu – v jeden den jsme měli volno já s Hančou, i Anička s Danem, kteří pracují na Sun Mountain Lodge a (většinou) mají k dispozici auto. Doteď si z nás dělali srandu, že nás mají ve střídavé péči, ale po pondělku už to není pravda. Všichni čtyři jsme vyrazili na výlet do okolí Slate Peak, jednoho z nejvyšších vrcholů v okolí, měřícího 2282 metrů. Samotný vrchol je téměř dosažitelný autem a je velice zajímavý, míval totiž jiný tvar, pak ale Američané samotnou špičku odstřelili a postavili nahoře radar na sledování cizích letadel. Radar nakonec nikdy nebyl zcela využit a dnes je na vrcholu pouze rozhledna, která byla při naší návštěvě bohužel zavřená. I bez ní se nám ale naskytl 360° rozhled na okolí.
Z vrcholu jsme zamířili zpět na parkoviště a následně jsme se vydali na 14km výlet, který se nakonec protáhnul na téměř 18 km. První část bloudění jsme si zavinili sami chybným odbočením, druhá část už nebyla až tak naší chybou. Odbočili jsme totiž přesně tam, kde jsme podle mapy měli, jenže tam, kde měla být značená trasa, se žádná cesta nenacházela. Absolvovali jsme tak zhruba 1,5 km prodírání se buší, vyhýbání se skalnatým převisům a ohýbání stromů a větví, což vlastně měla být podle mapy cesta. Měli jsme ale štěstí, že jsme byli se zdatnými turisty Danem a Aničkou, a tak jsme na stezku nakonec narazili. Domů jsme tak dojeli až po osmé hodině, protože i samotná cesta na Slate Peak a zpět byla opravdu výživná. Fotky z cesty a také video mám ve fotogalerii, tak se můžete mrknout, kam tady pouští auta. U nás by podobný terén asi pro auta přístupný nebyl. Celý výlet se však moc povedl a byl to jeden z nejhezčích dnů, které jsme tady strávili.
Úterý jsme skoro celé strávili s Erin. Den jsme začali kávou v Blue Star Coffee v Twispu. Poté jsme Haničku, která byla unavená ze včerejšího náročného výšlapu, nechali odpočívat v Cinnamon Twisp Bakery a já s Erin jsme vyrazili na Lookout Mountain, rozhlednu nad Twispem, kterou Hanča navštívila s Aničkou a Danem už před dvěma týdny. Na parkoviště u začátku trailu vede také velmi kostrbatá cesta, kterou jsme museli absolvovat v malé Toyotě Yaris od Erin. Auto sice dostalo zabrat, nakonec nás ale do cíle dovezlo, a my jsme tak mohli vyrazit na krátkou, zhruba pětikilometrovou procházku k rozhledně a zpět. Výhled z malé rozhledničky byl opravdu nádherný, konečně jsem z jiné perspektivy viděl některá místa, kolem kterých jsme dříve jen projížděli autem, a zároveň jsem také naplno mohl obdivovat rozlohu a členitost Methow Valley, tedy údolí, ve kterém nyní žijeme. Krásu okolí jen dokreslují Severní Kaskády, tyčící se nad menšími kopci v okolí Winthropu a Twispu.
Po příjezdu zpět jsme dali rychlý oběd v jedné z místních restaurací a vyrazili jsme přes Winthrop až k Pearrygin Lake, abychom se v parném dnu trochu zchladili. Pearrygin leží hned ve vedlejším údolí, ale až do tohoto týdne jsme u něj nebyli. Je to takový větší Sádrák obklopený kopci o výšce zhruba 800 metrů. Teplota vody je v něm ale na svlažení přímo ideální. Protože jsme ale po pondělním výletu byli lehce přismahnutí, nakonec jsme u vody poleželi pouze asi hodinu a čtvrt, abychom naši kůži netýrali více, než je zbytečně nutné. Po příjezdu do Winthropu jsme si zhruba na hodinku odpočinuli doma a vyrazili jsme na zaměstnaneckou „párty“ v Sheri’s. Hned další den ráno totiž odjížděl první z našich spolubydlících, Kolumbijec Luis, který se musel vrátit do školy. Na sešlosti jsme si nejdřív dali s ostatními pizzu a poté následovalo vyhlášení ocenění Sheri’s. Já jsem dostal cenu pro největšího gentlemana/nejlepšího bratra, protože dvě mé kolegyně z Espresso stánku mají staršího bratra a prý jim ho hrozně připomínám. Hanka vyhrála kategorii o nejlepší náušnice a zároveň se stala také nejlepším zaměstnancem zmrzliny, což jí vyneslo tričko s nápisem Winthrop, které má pouze o dvě velikosti větší, než by potřebovala. 😊
Na párty vznikla také jedna nepříjemná situace. Někteří naši spolubydlící se lehce přiopili a udělali v Sheri’s nepořádek, který musela ráno čistit naše údržbářka. Té se to ale příliš nezamlouvalo (chápu, že škrábat skvrny od šlehačky z podlahy se jí nechtělo), a tak si stěžovala Tate, manželce majitele. Ta přinutila všechny ten den pracující zaměstnance zůstat po směně ještě déle a uklízet. Problém byl v tom, že ti, kteří ten nepořádek opravdu způsobili, tak se úklidu nezúčastnili. Vše rezultovalo v relativně ostrou výměnu názorů u nás v domě, kterou si hlavně Kolumbijka Nathalia vzala velmi k srdci a momentálně na ni tak působíme jako červený hadr na býka. Snad celý konflikt brzo vyšumí do ztracena.
Ve čtvrtek jsme konečně dostali nový stroj na espresso, nový mlýnek na kávu, nový stroj na hot dogy a také ledničku na Red Bull. Byly to takové malé Vánoce pro náš stánek. Chvíli jsem si na obsluhu kávovaru musel zvykat, ale teď už jsme kamarádi a rozumíme si. Bohužel ne všechno se obešlo bez obtíží, v pátek totiž praskl přívod ke kávovaru, a tak jsme si velmi rychle vyplavili půlku stánku. Naštěstí Kyle přívod opravil, a tak jsme po asi půlhodinové pauze na vytírání a úklid mohli servírovat kafe i nadále. Problém způsobil zřejmě dealer kávovaru při montáži ve čtvrtek. Kyle (náš boss) to zhodnotil slovy, která by se dala přeložit asi jako: „Ten hajzl nás zase dostal! Toho chlapa už nechci v životě vidět!“
Od příštího pondělí máme tři společné dny volna v kuse a vyrážíme na prohlídku Seattlu! O tom, jak výlet dopadl a co dalšího se událo, se ale dočtete až v příštím článku. Do té doby se můžete například podívat na fotky z posledních dnů ve fotogalerii.
Mějte se hezky a užívejte léta, myslíme na Vás všechny!
František & Hanča
PS: Gratulujeme našim zasnoubeným kamarádům, jejichž jména nevyslovuju, protože nevím, jestli je informace veřejná. Moc moc vám to přejeme!
PS2: Mé články jsou stále delší…
PS3: Ještě jsem se o tom nikde nezmínil, ale cítíme se tady opravdu bezpečně. Nikdo tady ani nezamyká dveře od domu, nemusím třeba zamykat kolo před obchodem, nebo se strachovat, že si někdo vezme něco, co mu nepatří. Jaký rozdíl, oproti ČR. Je to opravdu příjemná změna.