Je tomu skutečně tak, nastalo datum 20. září, a to znamená, že náš pobyt za velkou louží je u konce. Jeho poslední dny nám však přinesly tolik zážitků, že jsem měl problém je do tohoto článku vměstnat. Snad se mi to ale nakonec přece jen povedlo, za délku článku se ale předem omlouvám. Kratší to nešlo.
Z Las Vegas jsme ve středu 11. září dopoledne vyrazili na přejezd do národního parku Zion. Datum jsem napsal záměrně, v tento den se v USA vzpomíná na tragédii z roku 2001 a na cestě to bylo vidět, mnoho vlajek viselo na půl žerdi, jinde zase byly celé ulice orámovány americkými vlajkami. Před národní park jsme dorazili zhruba kolem jedné, a k naší smůle jsme zjistili, že všechna parkovací místa uvnitř parku jsou již obsazená. Auto jsme tak nechali před branami parku za poplatek 15 $ a dále jsme vyrazili kyvadlovým autobusem. Dnes už víme, že jsme udělali chybu, a peníze jsme mohli ušetřit, kdybychom do parku vjeli a na hlavním parkovišti kroužili dostatečně dlouho na to, aby některé auto odjelo.
Za vstupní branou parku jsme přesedli na další kyvadlo, které nás dovezlo až na poslední zastávku v národním parku s názvem Temple of Sinawawa. Z té vede trail The Narrows, jedna z velkých atrakcí Zionu. Po prvním zhruba kilometr a půl dlouhém úseku se totiž trail stočí do řeky Virgin River, která kaňon formovala, a dále již nejde pokračovat jinudy než vodou. Hanka si na část vedoucí vodou vzala sandály, což se zprvu zdálo jako dobrý nápad, ale opak se ukázal být pravdou. Kamenité dno totiž nebylo radno zdolávat s otevřenou špičkou, a tak si Hanka po cestě dost okopala prsty. Vodou jsme urazili několik stovek metrů (odhadem) a když už se nám zdálo, že je moc pozdě na to pokračovat dál, otočili jsme kormidlo a vyrazili zpět. Celý trail řekou má asi 15 km a docela by mě zajímalo, jak často ho lidé absolvují kompletní. Ze zastávky Temple of Sinawawa jsme se poté opět autobusy přesunuli zpět k autu a tím jsme po místy dost rozbité šotolinové cestě přejeli asi 8 km na vytipované místo na spaní s výhledem na kaňon. Hned vedle nás ten večer zaparkovaly další dvě Češky cestující po pracovní části programu Work & Travel, a tak jsme celý večer seděli u nás v autě a porovnávali dost rozdílné zkušenosti z pracovního života ve Winthropu a Los Angeles.
Další den ráno jsme se vydali na nejznámější trail v Zionu, Angel’s Landing. I když jsme na kyvadlo do nitra parku čekali už v 8:00, což nám přišlo dostatečně brzo, stejnou vizi mělo také mnoho dalších lidí, a tak jsme se vlezli až do třetího kyvadla a na trail jsme vyrazili v houfu dalších výhledů chtivých. Závěr této asi 8,7 km dlouhé túry vede po skále, kde se turisté mohou přidržovat řetězů, protože místy je na jedné či druhé straně trailu prudký sráz. V realitě by ale trail byl snad až na jedno místo zvládnutelný i bez řetězů, je pouze přizpůsoben americkým turistům, kteří občas kráčí nahoru s balíčkem chipsů v ruce, nebo s polobotkami na nohách. Na řetězech se díky těmto lidem tvoří řady, které se bohužel nevyhnuly ani nám. Kolem půl jedenácté se nám nicméně podařilo dostat až na vrchol a výhledy z něj byly opravdu úchvatné. Je možné z něj pozorovat jak horní, tak spodní část kaňonu, který je hluboký i kolem 600 metrů. Ty davy turistů sem neproudí nadarmo.
Z vrcholu Angel’s Landing jsme sestoupili dolů kolem jedné hodiny a rychle jsme vyrazili na přejezd směrem k Monument Valley. Po cestě jsme ještě udělali zastávku na přehradě Glen Canyon Dam, která je opravdu obrovská. Tak velkou přehradu jsem asi nikdy předtím neviděl. Ve Walmartu v Page jsme doplnili zásoby jídla a pití a uháněli jsme co nejrychleji dále. Tento přejezd byl pro mě opravdu dlouhý, měřil 426 km a žádná jeho část nevedla po dálnici, což jej značně prodloužilo. Posledních asi 80 km jsme již museli absolvovat po tmě a cestu nám navíc ještě okořenil nejdříve pes, který mi běžel přímo pod kola a kterému jsem se vyhnul jen tak tak, a následně také osel, který naštěstí stál v protějším pruhu, a tak jsme jej netrefili. Na spací místo jsme nakonec přijeli až kolem devíti a v podstatě okamžitě jsme šli vyčerpaní spát.
Po probuzení do studeného rána (asi 8 °C) jsme mohli začít obdivovat nádheru Monument Valley. Dojeli jsme nejdříve na Forrest Gump Point, což je rovný úsek silnice, který někteří možná znáte z filmu (Forrest na něm běží směrem k údolí) a pak jsme přejeli přímo pod samotné skalní útvary, které se v podstatě nevysvětlitelně tyčí uprostřed pouště. Monument Valley není klasickým americkým národním parkem, ale je rezervací kmene Navajo, původních amerických obyvatel, kteří v údolí stále žijí a za vjezd ke skálám vybírají poplatek 20 $. Za tuto sumu se můžete autem vydat na scénický 17 mil dlouhý okruh vedoucí mezi skalami po šotolinové cestě. Ta sice byla místy dost děravá, oproti cestě vedoucí ke spacímu místu u Zionu se nám však pořád zdála v pohodě, a tak jsme pokračovali a cestu jsme nakonec i se zastávkami na vyhlídkách objeli za zhruba dvě a čtvrt hodiny. Z Monument Valley jsme pokračovali zpět směrem k Page a po cestě jsme se ještě zastavili na Navajo Monument (památník obyvatel kmene Navajo). Monument tvoří obrovský skalní oblouk, pod kterým se nachází ostatky původních příbytků domorodých obyvatel. V dobách kolem roku 1880 zde žilo 20–25 rodin a kolem 130 osob.
K Page jsme dorazili zhruba kolem třetí, a protože jsme měli dostatek času, vydali jsme se k Antelope Point, krásnému místu, kde se dá koupat v řece Colorado. Jelikož bylo ten den znovu hodně přes 30 °C, s radostí jsme do vody skočili a omyli ze sebe prach a červený písek nasbíraný v Monument Valley. Kolem pěti jsme se ještě vyrazili mrknout na Horseshoe Bend, známý meandr řeky Colorado, který je zařezán hluboko ve skále a vytváří tak nádhernou scenérii. Náš zážitek byl ale trochu zkažen jednak sluncem, které svítilo přímo proti nám a ztěžovalo tak pozorování meandru a pak také čínskými turisty, které k této vyhlídce vozí jeden autobus za druhým. Občas nám skoro přišlo, že nejsme v USA, ale v Číně, kolik Číňanů se u vyhlídky pohybuje. Od Horseshoe už jsme ten den ujeli jen pár kilometrů zpět do Page a i když jsme večer byli omrknout místní kemp s vyhlídkou na ranní sprchu, nakonec jsme si ke spaní vybrali parkoviště Walmartu, kde nám dělalo společnost minimálně třicet dalších minivanů a přívěsů.
Ráno jsme opět brzo vstali a vydali se na prohlídku Upper Antelope Canyon. Tento kaňon je také ve správě obyvatel kmene Navajo a za vstup do něj si účtují dokonce 60 $ na osobu, což je sice hodně, ale kaňon jsme opravdu chtěli vidět, a tak jsme se rozhodli do této továrny na peníze přispět i naším malým dílem. Domorodci nás spolu s dalšími dvanácti lidmi naložili na korbu jeepu a přepravili nás ke vstupu do kaňonu a za přítomnosti našeho průvodce Leonarda jsme se pak mohli vydat dovnitř. Antelope Canyon je neuvěřitelně krásný. Je úzký, asi 20–30 metrů vysoký a jeho stěny jsou vytvarovány vodou, která kaňonem protéká pouze občas při bleskových záplavách. Voda tady po prudkých deštích může dosáhnout výšky až kolem pěti metrů a kaňonem se údajně prožene rychlostí až 80 km/h. Několik lidí už doplatilo na svou neznalost a voda v kaňonu byla to poslední, co v životě viděli. Když záplavy nehrozí, nezbývá než obdivovat, co je příroda schopna vytvořit. Negativem na celém zážitku je, jakým způsobem prohlídka probíhá. Existují totiž tři společnosti umožňující vstup do kaňonu, které spolu navzájem soupeří o peníze a zákazníky a turisty tak neustále vozí ke kaňonu a zpět. V praxi kaňonem v podstatě procházíte v zástupu dalších lidí a po levé straně se o vás otírá druhý řad lidí, mířící z kaňonu pryč. Tomuto jsme se bohužel nevyhnuli ani přesto, že jsme se vydali na úplně první prohlídku v tento den.
Kolem 11 jsme vyrazili na přejezd do posledního národního parku, který jsme se chystali navštívit, Grand Canyonu. Přejezd proběhl v pohodě a už kolem půl třetí jsme vystupovali u první z vyhlídek na kaňon z jeho jižní strany, Desert View. Posléze jsme autem popojeli až ke Grand Canyon Village, kde jsme auto nechali a kyvadlovým autobusem jsme se nechali odvézt až k vyhlídce The Abyss (propast), což je nejstrmější místo v kaňonu se srázem vysokým 900 metrů. Z tohoto místa jsme se vydali nenáročným Rim Trail vedoucím po jižním okraji kaňonu zpět k autu. Po cestě jsme neustále mohli koukat na slunce zapadající nad kaňonem a také jsme prošli několik vyhlídek jako Hopi Point či Mohave Point. Nakonec jsme ušli asi 7,5 km, ve vesnici jsme ještě doplnili vodu a odjeli jsme na vytipované spací místo v lese asi 30 km od vesnice.
Ráno jsme vstávali už v 5:30, protože jsme si naplánovali túru do nitra kaňonu a zpět nahoru. Mým snem bylo dojít až k řece a zase zpátky, ale to za jeden den v podstatě není možné, takže jsme zvolili Grandview Trail, který měří asi 19,5 km a klesá z výšky 2250 m n. m. o více než 1150 metrů níže. Na trail jsme se vydali už v 6:45, abychom unikli největšímu vedru a ze začátku se nám to opravdu dařilo. Prvních 10 km trailu skládajících se ze sestupu a následného okruhu téměř po dně kaňonu jsme zvládli relativně rychle a v pohodě. Poté se však začalo hodně oteplovat, a navíc jsme museli začít i stoupat nahoru. Je také důležité dodat, že na dně kaňonu není žádný stín a slunce umí být pěkně ostré. Hned po začátku stoupání zpět na okraj kaňonu se naše zásoby vody ukázaly jako dost malé a všechny prameny bohužel vodu postrádaly stejně jako my. Hanka po chvíli v šíleném vedru a stoupání nebyla schopná pokračovat, a tak jsme byli nuceni sáhnout k radikálnímu řešení. Zhruba pět kilometrů a 900 výškových metrů před koncem trailu jsem ji nechal s batohem a půl litrem vody odpočívat v jeskyni, která poskytovala dostatek stínu a sám jsem se s posledním čtvrtlitrem vydal na výstup nahoru, abych přinesl více vody, než jsme měli. Na začátek trailu jsem se nakonec dostal asi za hodinu, sbalil jsem všechny tekutiny, co jsme měli, do druhého batohu a vydal jsem se zpět dolů. Sestup byl strmý, bylo zhruba půl druhé, slunce opravdu pálilo a mě začalo docházet, že mě ten den čeká více než třicet kilometrů s převýšením kolem 2500 metrů. Situace chvíli nevypadala příliš dobře, vidina Hanky čekající v jeskyni mě však hnala vpřed.
K všeobecné úlevě nakonec došlo dříve, než jsem čekal. Potkali jsme se totiž už asi 2,5 km od začátku trailu, protože Hanka se v mezičase vydala také směrem nahoru, a navíc potkala několik dalších turistů, kteří jí poskytli trochu vody. Stihnul jsem tak sestoupit pouze zhruba 500 výškových metrů, což bylo pořád lepší, než 900. Navíc jsme zase měli téměř čtyři litry vody, a tak situace najednou vypadala daleko lépe. Zpět na parkoviště jsme se spolu dostali kolem půl čtvrté, zajeli jsme si pro kafe a nakoupit nějaké suvenýry a vyrazili jsme na 450 km dlouhý přejezd do Las Vegas, kde jsme měli zajištěné ubytování přes AirBnb. Upřímně, když jsem kráčel sám nahoru, nevěřil jsem, že ještě dneska někam pojedeme, ale nakonec, ani nevím jak, jsem do Las Vegas zhruba kolem půl desáté večer dojel. V tento den jsem nakonec ušel přes 40 000 kroků (30,5 km) a odřídil jsem dalších 450 km autem, což nevím, zda v blízké době překonám. Pravděpodobně díky množství zážitků za poslední dny jsem pak dlouho nemohl usnout, a ještě ve dvě hodiny v noci jsem koukal do stropu a přemítal, co se vlastně všechno dnes stalo.
Z noční prohlídky Las Vegas tedy nezbylo nic, a tak jsme přehodnotili plány na návštěvu Hoover Dam či Red Rock Canyon a v pondělí jsme zůstali pouze v Las Vegas. Trošku jsme se dospali, dali dohromady a pak vyrazili autem k Walmartu, pokusit se vrátit věci na kempování, které jsme si zakoupili před jedenácti dny. Lidi, funguje to. Věci jsem zabalil tak úhledně, jak to jen šlo, ale ani to snad nebylo potřeba, vůbec to nekontrolovali a se samozřejmostí vzali až na jednu deku vše zpátky. Nechápu, co s těmi věcmi pak dělají, ale už to není naše starost. Po návštěvě Walmartu jsme se posunuli směrem k nejslavnější ulici ve městě, The Strip, a tam jsme navštívili Bellagio, Caesars Palace a pár dalších známých míst a také jsme zhlédli známou show s vodotrysky. Zašli jsme si také na cheesecake do The Cheesecake Factory (kdo sledoval Big Bang Theory, tak ví), který byl mega sladký a ani jeden jsme ho nebyli schopní dojíst. Tak to prostě v Americe je. Ze Stripu už jsme pouze došli pěšky zpět k autu, které jsme o půl deváté na letišti vrátili. S autem jsme bohužel vrátili i Hančin mobil, což jsme zjistili až po přejezdu kyvadlovým autobusem na terminál. Trocha stresu, návrat zpět do autopůjčovny a hurá, mobil se našel! Mohli jsme tak před půlnocí odletět do naší poslední destinace, New Yorku.
Do New Yorku jsme dorazili po asi čtyřech a půl hodinách letu v 7:30 ráno (časový posun mezi západem a východem USA je tři hodiny) a protože jsme byli po letu dost rozlámaní, vyrazili jsme nejdříve na snídani a odložit bágly do úschovny. Poté jsme přejeli k památníku 11. září a skoro čtyři hodiny jsme strávili uvnitř muzea 11. září, které je udělané moc zajímavě, akorát je expozice na mě možná až trochu moc dlouhá. Z muzea jsme kolem čtyř už zamířili pouze metrem na druhou stranu Brooklyn Bridge, který jsme si pak pěšky prošli zpět na Manhattan. Následně už jsme si jen koupili super večeři ve zdravém obchodě a vyjeli jsme na ubytování, abychom po dalším náročném dnu mohli brzo ulehnout.
Další den měl být v New Yorku tím nejzáživnějším, a taky že byl! Ráno jsme z Queensu, kde jsme spali, vyjeli na The Highline, což je v podstatě malá zahrada vedoucí nad ulicemi New Yorku, která byla vytvořená podél vlakových kolejí, které dříve vedly právě nad hlavami obyvatel. Po Highline jsme udělali nějaké nákupy, skočili na oběd a poté jsme se vydali na Wall Street, omrknout business many a taky New Yorskou burzu. Kousek od Wall Street jsme se podívali také na radnici. Odtama už jsme se metrem vydali severněji na Manhattan, protože v 17:00 jsme měli objednanou prohlídku Top of The Rock, vyhlídky ze 70. patra mrakodrapu Rockefeller Center. Výhled na zhruba 237 mrakodrapů (to číslo jsem si nevymyslel) je úchvatný a až odsud jsem se konečně začal trochu orientovat, kde se vlastně některá místa nacházejí. Když jsme se výhledu nabažili, vyjeli jsme na pro mě zlatý hřeb večera. Celé léto v Americe jsem toužil navštívit nějaký zápas v jednom ze čtyř velkých amerických sportů (basket, hokej, americký fotbal, baseball) a tak jsme si vybrali zápas v baseballu mezi New York Yankees a Los Angeles Angels a vyrazili jsme na baseball. Nevím, jak moc se to líbilo Hance, ale koupil jsem jí velký popcorn a když ho jedla, vypadala spokojeně. Zápas samotný asi nebyl z nejlepších, Yankees se moc nedařilo a nakonec prohráli 2:3. Viděli jsme pouze jeden homerun a doběhy pouze ve dvou směnách. Na zápas ale dorazilo přes 38 tisíc lidí a věřím, že to nakonec pro oba byl zajímavý zážitek. Po baseballu jsme ještě ve středu večer stihli navštívit Times Square, jednu z ikon New Yorku plnou reklamních billboardů a světel. Podobné divadlo jako Las Vegas, viděl jsem to a už znovu nemusím.
Čtvrtek byl pro nás posledním dnem v USA. Dopoledne jsme tak ve městě zařídili vše, co bylo potřeba ohledně telefonů, oblečení, bankovních účtů a podobných záležitostí, zašli jsme si na oběd do našeho oblíbeného Sweetgreen a poté jsme šli omrknout poslední budovu, kterou jsme chtěli vidět, Flatiron Building. Od té jsme se metrem posunuli do Central Parku, ve kterém jsme strávili zbytek odpoledne. Central Park je moc příjemný a je místem, kde je možné si odpočinout od shonu, který je v New Yorku snad všudypřítomný. Kolem pěti jsme pak z Central Parku vyrazili všemi možnými linkami metra nejdříve zpět na naše ubytování pro batohy a následně s plnou náloží na letiště JFK, odkud nám z terminálu 1 za chvíli letí letadlo zpět do naší domoviny.
Z našeho léta v USA je to všechno. Moc děkuju za přízeň všem, kteří četli mé příspěvky, je vás více, než jsem čekal. Doufám, že se s hodně z vás po příjezdu uvidíme a všechny naše zážitky si ještě jednou povykládáme osobně. Mějte se hezky a snad zase někdy u článků na tomto webu ahoj! 😊
František & Hanka