V práci přituhuje, počasí náš šetří

Zdravíme všechny čtenáře!

Po necelém týdnu se zase ozýváme z Winthropu. Čas začal ubíhat docela rychle, dnešní článek píšeme už v červenci. Pro tentokrát jsme si vzali notebook ven a článek jsme se vydali napsat na útulné místo pod stromy. Kolem nás chodí srnky, my popíjíme smoothie, co udělala Hanča, a je nám krásně. Tak se pohodlně usaďte a čtěte! Předem se omlouvám za délku článku, ale zážitků je tolik, že se mi nepodařilo článek udělat kratší, než je. 😊

Po posledním hlášení jsem strávil dva dny volna. Ve středu jsem se z Winthropu vydal akorát na krátký výběh a zbytek dne jsem strávil ve vesnici, nákupem a vařením pro Haničku. Ve čtvrtek nás již mělo volno více, takže jsme zlanařili kamaráda z práce Liama, aby nás vzal do Chelanu, což je turistické město asi hodinu cesty autem od Winthropu. Protože jsme čekali ještě na Juda, nakonec jsme zase vyjeli zhruba o hodinu a půl později, než bylo plánováno, a do Chelanu jsme se tak dostali až kolem dvanácté hodiny. Po krátké zastávce ve Starbucks začal náš program tím, že jsme se „vetřeli“ do jednoho z tamějších hotelů, abychom využili hotelový bazén a vířivku. I když mi to nebylo moc příjemné, evidentně tohle dělá docela dost mladých Američanů. Bazén ve zmíněném hotelu byl ale oddělen od zbytku hotelového prostoru bránou na hotelovou kartu. Kluci a naše thajská spolubydlící Gon tak aspoň skočili z hotelového mola do studeného jezera (vzduch ten den mohl mít tak 20°C), usušili se jedním z ručníků, který si „vypůjčili“ na hotelových lehátkách a tím naše mise v hotelu skončila. Zbytek dne jsme strávili procházkou po městečku, obědem v místní burger stánku a nákupem ve Walmartu. Jelikož na Chelan se kolem třetí hodiny začala řítit silná bouřka, rozhodli jsme se, že nemá cenu zůstávat déle a odjeli jsme tak zpět do Winthropu. Když jsem na konci dne přemýšlel o tom, jak jsem využil svůj volný den, vlastně jsem zkonstatoval, že příliš plodný nebyl. Alespoň jsem ale viděl Chelan a už tam znovu nemusím.

V pátek a v sobotu jsme s Hančou pracovali oba. Atmosféra v práci nicméně trochu zhoustla, protože hned v pátek dopoledne došlo k incidentu, který vyústil ve vyhazov dvou našich kolegů a kamarádů, Juda a Ceinwyn (Jude je kluk a Ceinwyn je holka). Vlastně jsem ani přesně neviděl, co se stalo, páteční dopoledne bylo docela rušné a jediné, čeho jsem si všimnul, bylo když manželka majitele přišla pokárat mé dva kolegy z espresso stánku, Juda a Erin (to je holka, jedna z manažerek), že mě v jedné z vytížených chvilek nechali ve stánku samotného a nepomohli mi. Upřímně, ani jsem si toho nevšiml. Nicméně věci se daly do pohybu velmi rychle a necelou půl hodinu potom už mi na otázku „Kde je Jude, máme fofr!“ bylo odpovězeno, že Jude už v Sheri’s nepracuje. Pravděpodobně i díky tomu tak asi na espresso stánku už zůstanu, Jude byl totiž jedním z nejvytíženějších lidí na espressu, kde je teď každá ruka dobrá.

Zbytek páteční a celá sobotní směna se tak nesly v docela ponurém duchu. Nicméně lidí přibývá, a tak na nějaké smutnění není příliš čas. Blíží se totiž datum 4. července, kdy v Americe slaví jeden z nejdůležitějších státních svátků v roce, Den nezávislosti. Mnoho Američanů tak má tento týden dovolenou a na počtu zákazníků v Sheri’s se to projevuje. Hanča přišla ze sobotní směny na zmrzlině úplně hotová, po čtyřech desetihodinových směnách v řadě a jedenácti hodinách práce v sobotu už toho měla opravdu dost. Při rušných chvilkách občas na zmrzlinu chodím pomáhat i já, místy se nás v relativně malém prostoru pohybuje i sedm a je to opravdu fofr. Vždy když největší nával odezní a já můžu odejít zase zpátky do stánku s espressem, tak jsem velmi rád. Nabírat zmrzlinu jedenáct hodin denně je dost náročné a Hanča byla moc ráda, že v neděli už do práce nemusí.

Neděle z mé perspektivy byla v obchodě snad ještě rušnější než sobota. Můj rozpis směn se relativně ustálil a pravidelně pracuju pátek–pondělí od 7:00 do 17:00. Už od časného rána nám chodí zákazníci na kafe a skořicové šneky či apple fritters (jablečná pečená kulatá věc, kdyžtak Google), od zhruba 11 pak máme i hodně objednávek na hranolky, hot dogy, kuřecí stripsy, mozzarellové tyčinky a podobné pochutiny. Při nedělní směně jsme u stánku měli v podstatě kontinuálně řadu až do konce mé směny. Čas pak ubíhá tak rychle, že jsem úplně zapomněl, že už je pět a mám končit, a tak jsem dělal o půl hodiny déle. Domů jsem se tak dostal až kolem 17:40.

Stihnul jsem akorát krátkou sprchu a hned v 17:50 mě s Hančou nabírala moje kolegyně Erin. Na nedělní večer jsme totiž naplánovali večeři s rodinou, která nás k sobě pozvala hned v náš první pracovní den. O jejich pozvání jsem se zmínil ve druhém článku z USA. Rodina má příjmení Kominak a její táta má kořeny na Slovensku, které loni navštívil. Na večeři s námi zůstala nakonec i Erin, která nás vezla a rodina ji znala. Strávili jsme s nimi moc pěkný večer, uhostili nás pizzou z domácího těsta a domácí limonádou na své zahradě a celé posezení pak bylo zakončeno panna cottou. Táta rodiny, Gary, je už v důchodu a má neskutečnou zahradu, kde pěstuje snad úplně všechno ovoce a zeleninu, které si dokážete představit. Marně jsme přemýšleli o něčem, co by na zahradě nebylo, snad jen máta, která byla ale bohatě vynahrazena hutnými záhony s bazalkou. Kominakovi mají šest dětí a sedmé na cestě, děti vzdělává paní Leah u sebe doma a všechny byly na svůj věk velmi vyspělé. Nejstarší z těch dětí, které s námi seděly u stolu, Maria, má 14 let, nejmenší už nevíme, jak se jmenovala, ale měla tři roky a byla strašně šikovná, zvládala všechno sama, a dokonce si s náma i povídala. Kominakovi sice nejsou běžná americká rodina, ale povídání s nimi bylo opravdu zajímavé a byl to jeden z našich největších zážitků, který jsme tu zatím měli. Po návratu zpět do našeho domu jsme našli všechny naše kamarády, jak hrají hru, kterou známe jako „Pravda, nebo úkol“. Nicméně jsme toho po celém dni měli opravdu dost a vydrželi jsme tak pouze do půlnoci. Jak jsme se dozvěděli později, někteří stateční zůstali vzhůru až do brzkých ranních hodin.

Následující odstavec přenechám Haničce, pro kterou bylo pondělí zajímavější, protože měla volno. Já ho strávil v práci a víceméně nemám příliš co vyprávět, snad jen to, že jsme naše skořicové šneky a apple fritters vyprodali už v deset dopoledne, což je asi prozatímní rekord.

Pondělí jsem strávila střídavě na třech místech. Ráno jsem zaspala, takže jsem se s holkama nevydala na tenis, ale pak mě vyzvedly a vyrazily jsme do Twispu. Tam jsme nejdřív jely do Cinnamon Twisp Bakery, kde jsme si daly snídani a pak do Blue Star Coffee na nejlepší kávu v okolí. Holky si daly klasické obří mocca srandy s mlíkem a šlehačkou a já jsem si dala své oblíbené single espresso. Pravda, dívali se tam na mě trochu divně, ale kafe stálo za to. Mezitím se oteplilo na 29°C, tak jsme se vydaly k Patterson lake, kde jsme si daly dvouhodinové leháro u vody. Jezero bylo na mě stále dost studené a špinavé, tak jsem se namočila jen po stehna. Mám pocit, že tam jsou sinice, tak se mi tam ani moc nechtělo. Mezitím nám vyhládlo, tak jsme nabraly nového spolubydlu z Albánie (jmenuje se Klis) a vyrazili jsme do asi 10 mil vzdálené Mazamy, kde mají skvělé sendviče. K naší smůle byly všechny vyprodané, tak jsme se museli smířit s chipsama a čajem. Každopádně jsme se do Winthropu vrátili až po půl paté, takže jsem tak akorát vyrazila do Sheri’s vyzvednout Františka. Chudák zase pobíhal po place a nestíhal udělat vše co měl a skončil tak až v 17:20. Po krátkém nákupu jsme se vydali už jen posedět k řece a napsat základ tohoto článku. Z posezení se nakonec vyklubal docela fajn večer, protože hned vedle nás hráli sousedé z okolních domů pétanque a vzali nás mezi sebe. Bohužel, v zápase o „postup do finále“ jsme prohráli na celé čáře. Aspoň jsme se ale seznámili s lidmi, které tady pravidelně potkáváme, a protože nám řekli, že chodí pravidelně hrát v pondělí v 19:00, možná jsme s nimi nehráli naposledy.

V úterý nastal náš jediný společný volný den v týdnu. Využili jsme ho k návštěvě vodopádu Falls Creek Falls, kam nás opět vzala Erin. Bohužel, i když předchozí dva dny teplota sahala až ke 30°C a já se tak těšil, jak budu plavat ve studené vodě pod vodopádem, v ten den se opět ochladilo na zhruba 20°C a tak mě chuť na plavání poměrně rychle opustila. Vodopád byl ale moc krásný sám o sobě, vlezli jsme do vody zase aspoň po stehna a pořídili jsme hodně fotek. Erin pospíchala zpět do Winthropu, protože vyrážela na svou týdenní dovolenou do Oregonu a tak jsme zpátky byli už ve 12:30. Protože z našeho volného dne zbývala ještě velká část, rozhodli jsme se tak, že i když nemáme nikoho, kdo by nás někam vzal, zkusíme stopovat směrem k Patterson Lake, kde se nachází hodně trailů. Stopování šlo hladce, zastavilo nám asi páté auto a i když pán nemířil až k jezeru, byl ochotný a nakonec nás vzal přímo pod začátek cesty na Patterson Mountain, kterou jsme měli v plánu pokořit. Zhruba 6 km dlouhý výlet s převýšením asi 300 metrů jsme zvládli za hodinku a půl a byli jsme odměněni výhledy do okolí, které kazil jen velmi silný a studený vítr. Aspoň jsem tak Hance mohl ukázat, kam všude chodím běhat. Po sestupu jsme ještě navštívili naše kamarády Dana s Aničkou, kteří nedaleko pracují v hotelu Sun Mountain Lodge a bydlí přímo u jezera. Návštěva byla moc příjemná, A&D nás pohostili výborným vývarem a čajem a nakonec nám zajistili i odvoz zpět do Winthropu, čímž nás zachránili, protože provoz na cestě od hotelu směrem do města byl o půl sedmé už prakticky nulový a tak nevím, koho bychom stopli. Na večeři jsme si pak udělali výborné burgery (mrkněte na fotku) a po jídle jsme se ještě na chvíli vypravili na slacklajnu s kamarády z práce. Volný den jsme tak nakonec využili opravdu na maximum.

Dnes je středa, Hanča už je zase v práci a já mám konečně chvíli času dodělat vše, co je potřeba. Včera jsme požádali majitele o více společných volných dnů a zítra by měl vyjít nový rozpis směn na příští týden, takže se dozvíme, zda našemu přání bylo vyhověno. Zároveň mám zítra v plánu s Danem a Aničkou absolvovat také výlet na Maple Pass Trail, což by měl být asi 10km trek nádhernou krajinou Severních Kaskád. Jen je škoda, že Hanička nemůže jet s námi, na tenhle trek taky moc chtěla. Snad dostane ještě další příležitost. Doufám, že jsem vás délkou článku příliš neodradil a snad se ještě příště vrátíte se opět dozvědět více o našem americkém dobrodružství.

Mějte se moc hezky a užívejte nižších teplot!

František & Hanča