Začátek léta v USA!

Jak většina z vás ví, letošní léto strávím s Hančou v USA v rámci programu Work and Travel. Jako svou pracovní destinaci jsme si vybrali malou vesnici Winthrop ve státu Washington (Mapy.cz), která se nachází nedaleko národního parku Severní Kaskády. Až do začátku září tady budeme prodávat zmrzlinu a kafe v malém obchůdku a poté nás čekají více než dva týdny cestování po národních parcích USA.

Ale pěkně popořádku. Na cestu jsme se vydali 10. června, čtyři dny po mých magisterských státnicích. S Hančou jsme se potkali v Olomouci, kde ke mně přisedla do vlaku a vyrazili jsme do Prahy. Tam jsme se ještě stihli rozloučit s kamarády, kteří se do Prahy v poslední době houfně začali stěhovat a následně jsme se přesunuli ke spolužákovi z geoinformatiky Štěpánovi do Zličína, odkud je to coby kamenem dohodil na Letiště Václava Havla v Praze. Štěpa byl navíc tak hodný, že nás na letiště ráno i zavezl a my jsme zase byli rádi, že jsme ho spolu s jeho přítelkyní mohli navštívit v jeho novém bytě, takže jsme všichni spojili příjemné s užitečným.

Let z Prahy do Frankfurtu, který byl naší první přestupní destinací, proběhl bez problému, i když z celkového času letu hodina a půl jsme strávili ve vzduchu zhruba hodinu a pět minut, zbytek zabrala jízda letadla na runwayi v Praze a především ve Frankfurtu. Tam jsme měli na přestup celkem pět a půl hodiny. Autobusem jsme přejeli z terminálu 2 na terminál 1 a pak jsme absolvovali asi 20 minut dlouhou procházku k naší bráně. Stihli jsme taky kafe a svačinu a ve 12:40 už jsme procházeli posledními kontrolami před letem do Seattlu, kde nás čekal druhý přestup dne.

Jelikož v Seattlu jsme podle letového plánu měli na přestup na poslední let dne pouze hodinu a 55 minut, doufali jsme, že poletíme na čas, či pokud možno ještě rychleji než podle plánu. Opak byl ale pravdou, bohužel už boarding probíhal se zpožděním čtyřicet minut a nakonec jsme vystartovali o téměř hodinu později, než bylo plánováno. Důvodem byla pravděpodobně absence Frau Hickel a Frau Kunz, které na palubě nebyly ještě půl hodiny po plánovaném odletu. Hanka to shrnula tak, že když letadlo o 260 pasažérech může čekat na Frau Hickel a Frau Kunz, možná že malé letadlo do Wenatchee by mohlo v Seattlu počkat na Mr. Pavlicek a Miss Zajicova.

Téměř 11 hodin dlouhý let, který díky časovému posunu ve výsledku vlastně trvá pouze hodinu a čtyřicetpět minut, uběhl nakonec celkem slušně. Na palubě jsme vyfasovali jedno teplé a jedno studené jídlo a taky bohatý přísun pití. Doletěli jsme ale se zpožděním dvacet minut a vlastně pro nás ani nebylo překvapením, když nám před přistáním oznámili, že pasažéři přestupující na let do Wenatchee mají automaticky přebookovaný let na další v pořadí, který ovšem neměl přílet do naší cílové destinace v 18:50 místního času, ale pět minut po půlnoci, tedy o více než pět hodin později. Očekávali jsme ale, že původní let stejně nemáme šanci stihnout, takže jsme byli rádi, že se aspoň o nové letenky postaral dopravce. Už z letadla jsem tedy napsal email našemu zaměstnavateli, že přiletíme kapánek později, a zda nás bude schopen vyzvednout z cílového letiště i v tuto nekřesťanskou hodinu.

K našemu velkému překvapení šlo ale na letišti v Seattlu všechno hladce. Na imigračním oddělení jsme strávili včetně čekání ve „frontě“ asi 4 minuty, také vyzvednutí zavazadel bylo bez problémů, a jejich kontrola americkými úřady proběhla asi ve stylu „Hey man, nice bag, enjoy your stay in the USA!“ (Ahoj, pěkný batoh, užij si to v Americe). Začali jsme tedy přemýšlet o tom, zda nakonec přece jen nestihneme původní let, protože jsme pořád měli téměř hodinu času. Odevzdali jsem tedy naše batohy pikolíkovi sbírajícímu zavazadla přestupujících cestujících a běželi jsme na bezpečnostní kontrolu (dnes už potřetí). Po celou dobu jsme ale debatovali o tom, jestli vlastně můžeme letět původním letem, když nám v letadle oznámili, že naše rezervace jsou automaticky přesunuty na pozdější let. Když už jsme byli téměř na řadě, rozhodli jsme se přece jen vrátit o několik desítek metrů zpět k přepážkám a ujistit se, že opravdu můžeme letět původním letem. To se ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože jsme zjistili, že naše rezervace na původní let už neexistují a i kdybychom tedy letadlo stihli, letět bychom jím nemohli. Vyřídili jsme si tedy nové palubní vstupenky, ujistili jsem se o tom, že se ve Wenatchee shledáme se svými batohy (pravděpodobně letěly už prvním letem a čekaly na nás) a s vyhlídkou čekání na další let zhruba šest hodin jsme se již v klidu vydali opět absolvovat všechny bezpečnostní procedury.

Mezitím nám ale zaměstnavatel odpověděl na předchozí email s tím, že o půlnoci nás na letišti rozhodně nevyzvedne a že si můžeme ve Wenatchee sehnat náhradní nocleh kde budeme chtít a ráno nás tam vyzvedne. Aby toho nebylo málo, začali jsme tedy z letiště v Seattlu obepisovat lidi na Couchsurfingu, AirBnb a hledat levné hotely ve Wenatchee, abychom mohli po třiceti hodnách cesty alespoň pár hodin někde spát. Naštěstí se tahle situace vyřešila asi za 45 minut sama, protože zaměstnavatel se umoudřil a napsal nám znovu, že někdo z obchůdku se obětuje a přijede pro nás. Posledních 150 km jsme tak absolvovali autem v noci a na ubytování jsme se dostali až kolem třetí ráno. Vyčerpaní, ale šťastní, že máme cestu konečně za sebou.

I když jsme původně měli pracovat již dnes, naštěstí nás nechali se po 33 hodinách na cestě trošku dát dohromady. Dospali jsme tedy pár hodin, následně jsme uklidili náš pokojík a vydali se na krátký průzkum do městečka, které tvoří vlastně jen jedna hlavní ulice a pár přilehlých budov. Ukázali jsme se v obchůdku, domluvili se na další dny a poté jsme zamířili na nákup do místního obchodu. Dnes tady vrcholí jedna z prvních vln veder a venku je kolem 35°C, takže pravděpodobně už dnes budeme pouze odpočívat. A já se samozřejmě chystám sledovat sedmý zápas finále NHL mezi Bostonem a St. Louis. To, že nemusím na hokej vstávat, se mi velmi líbí, jen škoda, že jsme přijeli den před posledním zápasem sezóny.

Měly by nás teď čekat první tři pracovní dny, poté se pravděpodobně zase ozveme. Fotky jako vždy ve fotogalerii.

PS: První dojmy z USA

• Na letišti v Seattlu jsem si koupil na večeři těstoviny. Dostal jsem je v recyklovatelné misce, s komposovatelnými příbory, a ubrouskem, což je dobré. Problém je, že příbor byl každý zvlášť zabalený v plastovém obalu a na kompostovatelnou misku jsem dostal pro jistotu ještě plastové víčko a plastový sáček. Takže ve výsledku plichta – 4 kompostovatelné a čtyři nekompostovatelné věci. Přitom by mohlo být věcí dohromady třeba pět a plastová nemusela být ani jedna. 🙂
• Musíme si zvyknout dávat spropitné téměř vždy a všude.
• Všichni zdraví „Ahoj, jak se máš?“ a řešení objednávky nebo problému vždycky předchází small talk – boží!
• Na všech výrobcích sice jsou přepočteny americké jednotky na evropské, ale stejně je to nezvyk. Na otázku jak těžké máte batohy automaticky odpovídám, že 10 kg, a moc mi nedochází, že Amíkům to moc neřekne.
• Asi tady budeme často pít kombuchu. Tento nápoj ze zeleného čaje tady mají na každém rohu. Kéž by se brzo dostal i k nám.
• A plno dalších, které se objeví v příštích příspěvcích..